4.8 KiB
| name |
|---|
| Veľká medvedica (Ursa Maior) |
Velká medvědice je jedním z nejstarších a dnes možná nejznámějších souhvězdí, jehož součástí je nápadný obrazec sedmi jasných hvězd nazývaný Velký vůz. Ve starším pojetí se za Velký vůz pokládala pouze část souhvězdí, kterou tvoří sedm hlavních hvězd α (1,79m), β (2,37m), γ (2,44m), δ (3,31m), ε (1,77m ), ζ (2,09m), η (1,86m) URSA Maioris a souhvězdí se jako celek zvyklo téměř ve všech jazycích označovat jako Velká medvědice, podle latinského názvu Ursa Maior. Dnes se často setkáme s běžným pojmenováním Velký vůz, které se však vztahuje na celé souhvězdí. V dnešní "moderní" Americe je obrazec známý jako Velká naběračka - Great Dipper. Nápadné seskupení Velkého vozu není zcela čirou náhodou takovým uspořádáním jednotlivých stálic. Všechny hvězdy s výjimkou Dubh a Benatnash jsou od nás téměř stejně vzdálené - 74 až 80 světelných let a jsou součástí, tedy vlastně jádrem tzv. "Medvědího proudu", rozptýleného seskupení hvězd, které se ve vesmírném prostoru spolu pohybuje stejným směrem. Do tohoto proudu patří vedle několika méně jasných hvězdách v téže části oblohy - 37, 38, 78, 80 Uma a 21 Leo minor - i některé další hvězdy, které se nacházejí na zcela jiných místech nebeské klenby a mají velmi podobný pohyb prostorem. Patří k nim například Sírius z Velkého psa, Gemma ze Severní koruny, δ a ζ Leonis, β Eridani, δ Aquarii, γ Ceti, α Ophiuchi, ι Cephei, β Aurigae. Jelikož je však v prostoru dělí od sebe i několik stovek světelných let, nemůžeme medvědí proud považovat za otevřenou hvězdokupu. Jeho střed leží od nás zhruba 75 světelných let, čímž je naším nejbližším fyzickým seskupením hvězd, tak blízkým, že ho na obloze vůbec nevnímáme pohromadě. Ve vesmíru jeho jádro zabírá oblast zhruba 32 x 12 světelných let. Slunce, které k němu ale nepatří, leží zhruba na jeho okraji. Medvědí proud se pohybuje vzhledem ke Slunci rychlostí asi 15 km / s směrem k bodu, který je přibližně na rozhraní souhvězdí Střelce a Kozoroha.
V polovině šedesátých let minulého století si astronomové poprvé vážněji uvědomili při analýze snímků Palomarskej prohlídky oblohy, že obloha v nedaleké blízkosti severního nebeského pólu je zakryta málo známým prachovým komplexem. Některé prachové mraky byly později katalogizovány B. T. Lynd a popsány Alanem Sandagem. Koncem devadesátých let IRAS a DIBHE, dva satelity s FIR (far infrared) senzory, shromáždili množství informací, které konečně odhalily celkový rozsah celého fenoménu. Detailně vyhotovené mapy ukazují, že od galaktické roviny se zhruba směrem k severnímu galaktickému pólu táhne rozsáhlé množství prachu (pokrývá souhvězdí Velké a Malé medvědice, Cephei, Žirafy a Rysa), ve vzdálenosti asi 300 pc od ní. Ačkoliv jsou na mnoha místech mlhoviny velmi slabé, nejsou stejné a tvoří husté mraky, svazky, filamenty a jiné rozeznatelné struktury, kterým by se měla věnovat zvýšená pozornost. Jako důležitá součást mezihvězdného materiálu, skládají se z prachových částic, vodíku, kysličníku uhelnatého a dalších složek.
Tyto mlhoviny jsou unikátní navíc v tom, že neodrážejí, nerozptyluje nebo nesvítí díky individuální hvězdě nebo hvězdokupě (což je vlastnost většiny mlhovin v rovině naší Galaxie). Správně řečeno, tyto mlhoviny můžeme vidět díky tomu, že odrážejí světlo a jsou ionizované celkovým výkonem všech hvězd Mléčné cesty! Mají tak reflexní (prach rozptyluje modré světlo), jakož i emisní charakteristiky (ERE - červená emise, pásmo 600-1000 nanometrů). Zkráceně řečeno, tmavé mlhoviny nedaleko galakticého rovníku díky Mléčné dráze svítí! Možná to není až tak překvapivé, ale historie vizuálního pozorování sahá v tomto případě daleko do minulosti. Pokud se tehdy totiž někdo o tento specifický obor seriózní zajímal, měl pravděpodobně možnost všimnout si na obloze i věci, které nám díky světelnému znečištění unikají. William Herschel v roce 1811 sestavil seznam 52 oblastí pozadí oblohy, které na něj působily mlhavým dojmem. Severozápadně od galaxie M82 popisuje 1,6 stupňů velkou oblast pokrytou bělavou mlhovinou. V roce 2004 si jeden amatérky astronom na své fotce vyhotovené na dálku kontrolovaným dalekohledem umístěným v horách Nového Mexika všiml v blízkosti galaxií M81-82 matnou šmouhu, která se dnes ztotožňuje s mlhovinou Vulkán, nejjasnější částí celého tohoto komplexu, pravděpodobně ležící iv dosahu zkušeného pozorovatele.