czsky/cs/dso/M/M013.md

name	rating	create by	create date	update by	create date
	10	8mag	2020-02-01 09:25:24.719737	8mag	2020-02-01 09:25:24.719750

Kulová hvězdokupa jasnosti 5,7m, kterou první objevil Edmund Halley v roce 1714. Když 1. června 1764 pozoroval Messier tuto hvězdokupu, zapsal si, že je to mlhovina bez hvězd, kruhovitá, jasná, má jádro jasnější než okraje a je viditelná v jednostopém dalekohledu. Obecně je považována za nejkrásnější kulovou hvězdokupu severní oblohy, jasnější jsou pouze Omega Centauri a 47 tucanae daleko na jihu. Hlavním důvodem, proč je M13 tak jasná, velká a dobře rozlišitelná i v menším dalekohledu, je, že leží relativně blízko nás, asi 21 000 světelných let a její absolutní magnituda dosahuje -8,7. Stephen James O'Meara určil její vizuální jasnost na 5.3m, což je trochu jasnější, jak se udává v mnoha knihách. Její skutečný průměr je 140 ly a obsahuje několik set tisíc, možná až milion hvězd. Věk hvězdokupy se odhaduje na 20 milionů let. V roce 1974 k ní byla vyslána (jako k prvnímu vesmírnému objektu) rádiová zpráva z observatoře v Arecibo.

Během dusných letních večerů, kdy u nás prochází zenitem, je na západní spojnici "květináče" vidět i pouhým okem jako malá mlhavá skvrnka průměru průměru čtvrt stupně zjasňujícím se do středu. V triedru (nebo pouhým okem na vynikající obloze) se v její těsné blízkosti ukáže i dvojice postranních hvězd jasností 6,8m a 7,3m. Dalekohledem s průměrem objektivu minimálně 100 mm bychom se mohli pokusit v nepravidelných okrajových oblastech rozlišit jednotlivé hvězdy. Ty nejjasnější jsou červení obři 11. magnitudy.

John Herschel označil vzhled této hvězdokupy jako "zakřivené větve podobné vlasům". Irský astronom William Parsons si zapsal: "singular lemující přívěsky větvicích ven z kruhovitého prostoru". William Herschel napsal: "M13 je nejkrásnější hvězdokupa. Uprostřed je nesmírně nahuštěná a velmi bohatá. Nejhustší část z ní je kruh a má přibližně 2 nebo 2 1/2 'v průměru, roztroušené hvězdy, které patří do hvězdokupy, se táhnou až na 8 nebo 9', ale jsou nepravidelné. "

V 150 mm dalekohledu pozorujeme navíc i středové nahuštění hvězd a mnohé dokážeme rozlišit. M13 je poměrně jasným, velkým, kruhovým objektem s jasným jádrem. V dalekohledu s průměrem objektivu 250 mm je jasnou zářící sférou hvězd s nahuštěnými jádrem, v jehož okolí pozorujeme tenčí, nepravidelné halo. Z jeho okrajů vybíhají proudy a řetězce hvězd ve všech směrech a M13 tak trochu připomíná hvězdici. 150x zvětšením rozlišíme stovky blikajících hvězd. Větším dalekohledem máme o něco lepší šanci rozeznat tři relativně na hvězdy chudé linie, které dělí kopu na tři různé části. Nejnápadnější z nich je tmavý hák zařezávající se do kopy z jihovýchodní strany. Další dvě vcházejí do kopy ze severovýchodu a severozápadu. 200x zvětšení vytvoří jakoby 3D pohled: rozlišitelné blikající hvězdy jsou v popředí částečně jinak odlišné záře v pozadí. Asi 40 'SSV od M13 a zároveň od ní 2000 krát dále se také nachází nenápadná spirální galaxie NGC 6207 (11,6m), na kterou se nesmíte zapomenout podívat, viditelná je ještě v 200 mm dalekohledu.

Myzer: Zajímavé je na M13 použít větší zvětšení, párkrát jsem se o to ve svém 250 mm Dobsone pokusil: Guľovku mi nádherně ukázal 7 mm Nagler s TV barlow (342x). Hledáčkem Sky Surfer V jsem ji našel asi za pět sekund. Ačkoliv obraz při takto zvoleném vysokém zvětšení by kromě toho, že pozoruji tuto noc na terase a nejsou nejlepší pozorovací podmínky, mohl být lepší, byl stále použitelný. Kulová hvězdokupa M13 už nevypadala jako skutečná kompaktní kulová hvězdokupa, ale jako nějaká bohatá otevřená hvězdokupa rozlišitelná velmi dobře na jednotlivé hvězdy i ve svém jasném jádru. Navíc přestávala působit jako jeden celkový objekt, protože se v ní daly rozeznat přinejmenším tři na hvězdy chudé oblasti, které ji rozdělovaly na několik částí! Díky širokému zornému polu v něm zůstaly zároveň vidět i všechny okrajové hvězdy, které na mě už působily velmi uvolněným dojmem. Opravdu unikátní pohled na tuto známou kulovou hvězdokupu při vysokém zvětšení.

Dominik: Já jsem si při pozorováních zapsal: Velká Herkulova hvězdokupa ukázala všechny detaily. V dobsone 350 při zvětšeních 114x a 285x a v dobsone 250 při zvětšení 277x se hvězdokupa rozdělila na pár částí, u jádra se dalo pozorovat výrazné ztmavnutí a z

 hvězdokupy trčely známé ramena.