3.3 KiB
| name | rating | create by | create date | update by | create date |
|---|---|---|---|---|---|
| Veľká hmlovina v Orióne | 10 | 8mag | 2020-02-01 09:25:32.451768 | 8mag | 2020-02-01 09:25:32.451785 |
Tato nádherná mlhovina je pravděpodobně nejoblíbenějším cílem pozorovatelů vzdáleného vesmíru, ať už začátečníky nebo pokročilé astronomů-amatérů. Ve svém dalekohledu si ji sice nevšiml Galileo, ale v té době, někdy mezi lety 1610 až 1611 padla do pozornosti Nicholasi Peirescovi, jehož pozorovací záznam později následovaly pozorování Cysatusa z roku 1618. První podrobněji nákresy, které obsahovaly i oblast trapéz, vyhotovil v roce 1656 Christian Huygens. Charles Messier přiřadil mlhovině ve svém "kometárním katalogu" 4. března 1769 číslo 42. Oblast později pozoroval William i John Herschel. První úspěšná fotografie mlhoviny se podařila v roce 1880 Henrymu Draper, použitím 11-palcového refraktor.
Velká mlhovina v Orionu je pouze nejjasnější a přední částí rozsáhlého komplexu plynové prachové hmoty a neutrálního vodíku se stopami mnoha dalších molekul, který pokrývá většinu této oblasti. Celý tento útvar temných a jasných mlhovin, hvězd a neviditelných objektů začíná někde u Rize ve vzdálenosti asi 900 světelných let od Slunce a koncí až při samotné M42, vzdálené zhruba 1 600 světelných let. Nacházejí se v ní horké O hvězdy, proměnné hvězdy typu T Tauri, mnohé infračervené objekty jako chladný Becklinov-Neugebauer objekt (vznikající protohvězda) či Kleinmanova-Joachimu Löwovi mlhovina (kolabující mrak) a rodící se hvězdy. Do komplexem patří v podstatě všechno, co v této oblasti můžeme dalekohledem vidět: NGC 1973, 1975, 1977, 1980, 1982, M43, M78, IC 434, B33 apod.
Mlhovina pochopitelně nevydává vlastní světlo, ale ji osvětlují horké hvězdy trapézu. Hlavně ta nejjasnější složka je tak horká, že jí ultrafialové fotony ohřívají okolní vodík na teplotu několik tisíc stupňů, který pak sám svítí. A proč je na fotografiích červená? Vodík totiž svítí především v spektrální čáře H-alfa, která se nachází v červené oblasti spektra, na vlnové délce 656,3 nanometru. Podobně je tomu tak například v rozety, Laguně či Orlej mlhovině. Za samotnou M42 se nachází rozsáhlý temný molekulový oblak, ve kterém stále vznikají nové hvězdy. Ty nejmladší mají pouze 100 000 let, zrod dalších probíhá i v současnosti. Vždyť ne nadarmo se mlhovina označuje za kolébku hvězd.
Velká mlhovina v Orionu zabírá na obloze asi jeden stupeň a je nejkrásnějším příkladem emisní mlhoviny viditelné v Evropě. V triedru 10 × 50 je její nejjasnější částí úsek, do kterého se ze severu zařezává nápadný tmavý záliv nazývaný Sinus Magnus, ale viditelné jsou i slabší okrajové partie. V mlhovině je zřetelné množství dalších detailů, včetně úzkého výběžku z východní strany, směrem k jižně položené ι Orionis. Celkový tvar mlhoviny může připomínat letícího netopýra. V malém dalekohledu jsou jeho hlava a zobák oddělené od zbytku těla tmavou linií, oko netopýra vyznačuje hvězda 10. magnitudy. Trapéz je pozorován v centrální části a θ2 Orionis je umístěna blízko hlavního, jihovýchodního křídla.